Kapky hvězd

4. srpna 2016 v 9:44 | VeVuBVB |  Jednodílovky,krátké příběhy
Táákže. Po dlouhé době jsem byla schopná vyprodukovat něco, čemu by se možná dalo říkat lyrická epika psaná prózou. No, nevím, nevím, mé pisatelské kvality poslední dobou klesly, ale jsem ráda, že nezakrněly úplně..

Leželi jsme na dece, vedle sebe. Pod noční oblohou plnou jasně zářících hvězd, nedotčenou mrakem, letadlem, ani lidskou malicherností. Neměnná, řídící se stále stejnými zákony. Nádherná. Pod zády studila zem, ještě neprohřátá jarním sluncem.
Sklouzla jsem jednou rukou ke kraji deky a nechala stébla trávy pošimrat mě na bříšcích prstů. Kapička chladné rosy, až doteď balancující na špičce krátkého stébélka, mi skotačivě sklouzla po prstu a po dopadu do hlíny se nechala lačně vsáknout.
Nadzvedl se na jednom lokti, chvíli zíral do prázdna a poté své nádherné, neobyčejné oči položil na mě. Tak-nebezpečně-vážné. Ani jiskérka sebemenšího uchvácení děsivým nekonečnem, které na nás zíralo zvědavým pohledem, jako by nemohlo uvěřit, že existují tak maličcí tvorečkové v celém obrovském vesmíru, jako by nemohlo uvěřit, že jsme si zabrali jen tu jedinou malinkou planetku. Ale mé rty se nemohly ubránit, svévolně se roztáhly do širokého úsměvu. Vám by se nechtělo usmívat, kdyby na vás spočíval pohled někoho, komu patříte?
,,Jsi smutný," zašeptala jsem sotva slyšitelně, to abych nerozbila mírumilovné ticho noci. Chvíle se zdála příliš křehká na hlasitá slova. Zvedla jsem ruku a prsty ho pohladila po tváři. Doteky mají úchvatnou moc - zaplňují prázdnotu, kterou po sobě zanechává vzdálenost milované osoby. Ne úplně. Ale někdy méně znamená víc.
Neodpověděl, ale sklonil se nade mě. Blízko, blizoučko. Až jsem si dokázala představit, jak z mé tváře stovky malých ručiček vztahují prstíky k té jeho. Sklonil se níž, nepatrně otřel naše nosy, ty veliké hradby mezi námi, které tak moc nesnášel, a jeho rty byly milimetr od těch mých. Ještě malinko níž, těsně na dotek. Pohnul svými rty, jen tak nepatrně, zlehýnka, jako když vás ovane teplý jarní vánek, provoněný vůněmi nově rozkvetlých květin, a zašimrá vás na rtech. Stále se točí okolo a vy máte chuť zakřičet: Víc! Víc! A ta touha je tak silná, že ve svých rtech cítíte lehké brnění, takové hřejivé. Víte, jaké to je, když v letních parných dnech svítí sluníčko a hřeje vám na nárty? Pálí to, ale nechcete nohy schovávat, protože ten žár je.. příjemný. Nechala jsem se svést vánkem a líbat sluncem. Ano, přesně takové to bylo, když naše políbení lehce prohloubil. Zřejmě to cítil stejně, zřejmě jeho srdce taky křičelo: Víc! Protože po chvilince mě už líbal tak nekompromisně, tak dravě, buď moje! Jako kdyby celá léta nežil pro nic jiného, než pro tu chvíli pod hvězdami, jako kdyby čekal jenom na náš svět.
Držela jsem ho za krk, jednu ruku propletenou v jeho vlasech, neutíkej, nepřestávej, nepustím tě. Musela jsem se nadzvednout, blíž, chci ti být blíž. Využil příležitosti a volnou ruku mi zasunul pod záda, pevně si mě přitiskl k sobě, vždyť já neutíkám, taky tě nepustím. A jeho stisk byl tak pevný, tak samozřejmý. Už nic nás od sebe nerozdělí, nikdy, pojď, utečeme spolu na konec světa a pak spadneme dolů, tam, kde nás nikdo nenajde.
Z těch pocitů šla hlava kolem, do očí se vkrádaly slzy, šumění větví zmítaných větrem, jen tak lehounce, šeptalo: Jen plač, jen plač. Někdo tvé kousky musel spojit dohromady, když ti rovnají zlomenou kost, taky to bolí. Plač, nepovím to na tebe.
Báli jsme se pohnout, jenom naše rty ne a ne přestat, na těch polibcích závisela celá jejich existence.
Na svých rukách jsem ucítila drobné dopadající kapičky. To nám asi hvězdy posílají své požehnání, držte lásku zuby nehty ve svých srdcích, děti, tak snadno se může rozplynout, nevšímejte si nás. Nevšímali. Jen jsme dál jeden druhého drtili a sytili se přítomností našich druhých polovin, potřeba prosté blízkosti by mohla zhmotnit vzduch, tak moc byla skutečná, hmatatelná.
Po nějaké době, Osud ví, jestli to byla pouhá minuta, celá noc, nebo prostá věčnost zakletá v momentu, se nám podařilo od sebe odtrhnout. Sytí, šťastní, milující a milovaní.
Díval se mi do očí, já do těch jeho. Jen měsíc nám slabě svítil. Dokonce i on se bál, aby nás nevyrušil, a tak si oči zakryl malým mráčkem. Úplní.
Dešťové kapičky laškovně šimraly tvář. Jak může pršet z čisté oblohy?
Položil se, tentokrát ale natisknutý na mě, hlavu složenou v úžlabině mezi krkem a ramenem, dílek skládačky, dokonale pasoval. Jednu ruku jsem měla pod ním, stále jsem se s její pomocí probírala jeho vlasy. Omotal paži okolo mě. Zůstala jsem zírat do nebeského stropu. Vesmír nám žehnal, nezáří hvězdy jasněji než před tím? Hele, támhle jedna padá! Ani jsem to nemusela říkat nahlas, jakoby ucítil, co mi znovu roztlouklo zastavené srdce, podíval se vzhůru, ještě ji stihl.
,,Přej si něco..," zašeptal. Ale co? Co bych si měla přát? Sledovala jsem ji, padala pomalu. Těžko říct, zda čekala na mé přání, zda se chtěla pokochat výhledem na Sluneční soustavu, nebo zda.. se prostě chtěla dívat na nás a poslat nám svůj úsměv. Nepřála jsem si nic, takže jsem se na ni usmála zpátky a popřála jí dobrou noc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama